Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když v roce 2015 představili LUCID PLANET své eponymní album, přijal jsem toto dílo chladně. Jen částečně funguvola slyšitelná snaha o toolovské aranže a obdiv si nezískaly ani nepřesvědčivé vokální manýry, které byly místy tak trochu padorií na Maynarda. Jenže asi už uplynulo dostatek času, aby se LUCID PLANET posunuli o hodně dále. Jejich album covidového roku 2020 je najednou úplně jiný zážitek. Princip tak trochu zůstal, rozvíjející se dlouhé struktury, repetice, variace, gradace a zvraty, tedy základ, na kterém se dá stavět, si Australané ponechali. Mnohem více ale vsadili na pestrost a implementaci dalších vlivů.
Tím nejmarkantnějším se stala provázanost kytarové hudby s elektronickými zvuky, které prorostly do aranží tak přirozeně a pevně, že je na nich vlastně většina skladeb zcela závislá. Fantastické je na tom, že je to symbióza naprosto funkční a v použité skladatelské i zvukové rovině samozřejmá. Tak alespoň působí. S tím se proměnil i zvuk, který je najednou velmi plastický a ne tak temný. Skladby se halí do prosvětlenější, chápejte bláznivější, psychedelie. Paralely s TOOL jsou stále trochu patrné, třeba „Organic Hard Drive“ do značné míry využívá princip gradujících motivů. Dusavá elektronická rytmika ale i zde otočí skladbu do jiné roviny. Najednou jsme v řezavé a až pochodové rozpustilosti. Jak snadné se zdá přehazovat náladu sem tam a nepřipadat si u toho jako schizofrenik?
Specifická rytmika a kytarové postupy mi občas dají vzpomenout na doby, kdy jsem spokojeně poslouchal alba jiných Australanů ALCHEMIST. Podobnost se opravdu občas objeví, naštěstí jen občas, protože těch paralel a odkazů se najde mnohem více. Orientální motivy ve „Face the Sun“, Reggae postupy ve skladbě „Offer“, nebo world music jako od starých DEAD CAN DANCE v kousku „Entrancement“. A celé to do sebe zapadá jak pestrobarevné puzzle. Doplněno tentokrát uvolněným přirozeným vokálem, který si na nic nehraje a nesnaží se kroutit do nepatřičných poloh. Hostující ženský hlas, flétna a didgeridoo už jen doplňují tuhle skládanku.
Při úvahách, k čemu celkové vyznění alba přirovnat, vypluje na mysl současná podoba THE OCEAN. Při bezprostřební konfrontaci s „Phanerozoic II: Mesozoic | Cenozoic“ u mne ale bez váhání dostává palec nahoru LUCID PLANET, důvody jsou samozřejmě čistě subjektivní, nicméně na moji subjektivitu emicionálně útočí větší rozmanitost, vypjatější ale i uvolněnější pasáže, perfektní zapracování elektronických zvuků a do přirozené celistvosti nahrávky s neuvěřitelnou samozřejmostí zakomponovaná žánrová neposlušnost, kdy mi vůbec nepřijde nepatřičné, že se tu s prog metalem a psycho rockem míchá reggae, world music, orientální motivy, nebo inspirace aboriginskými tradicemi.
Velmi osobitý mix progresivního metalu s haldou dalších vlivů od elektroniky přes reggae až k world music. Vlastně takový psycho výlet do všemožných hudebních zákoutí svázaný perfektní produkcí a skvělým zvukem.
Francouzská parta si za cíl snažení vytyčila instrumentální postmetalovou hudbu, kterou se snaží pojmout v maximální šíři. Koketuje tedy s lehkými postrockovými náladami i ponurou atmosférou doom metalu. K tomu výpady ke klasikům CULT OF LUNA. Povedené.
Při svém debutu pod "majorem" předvádějí WOLFBRIGADE svůj standard. Bylo už i lépe, ale mohlo být i hůř. Dominující pogo střídají vály v rychlejším středním tempu a prostě to klasicky dobře odsejpá. Častěji se však asi budu vracet ke starším nahrávkám.
Žádné johoho a rum. Vodní živel, to je tma, zima, utrpení. A tahle francouzská úderka nemrtvých námořníků to dobře ví. Proto drhne agresivní melancholický meloblack, který rázně komanduje kapitánka Adsagsona a její průrazný ječák. Valí to tvrdě jak vlny!
Druhý díl trilogie těchto Švédů je ukázkou silného prog metalu bez kompromisů. Jede se většinou s pořádnou razancí a v tempu, ale nechybí ani odlehčené pasáže. A jelikož provedení je bez chyby, včetně parádního vokálu, výsledek více než příjemný.
Klasický, ryzí a slušně nabroušený heavy/thrash metal jako z dob dávno minulých. Od Portugalců IN CHAOS se nedočkáme inovací, ale ani kompromisů. Velmi dobré retro album a vůbec nevadí, že pánové mají moc rádi METALLICU.
Návrat do starých časů švédského melodického death metalu mi v podání SARCASM připomněl okouzlení, které jsem svého času prožíval u desek SACRILEGE. Ale inspirací je zde více. Pohlazení na duši pro pamětníka deathmetalových devadesátek.
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.